Klášterní cela

Klášterní cela (z lat. cella, komora) je označení pro malou obytnou místnost určenou pro řeholníka (mnicha, jeptišku ap.) v klášteře.

Původně mniši v klášteře spali ve společné ložnici – dormitáři. To neposkytovalo potřebný klid a koncentraci pro duchovní práci a kontemplaci, proto se od toho, zejména u žebravých řádů, upouštělo. Takto například čeští augustiniáni kanovníci získali právo používat samostatné cely už roku 1352. Tato tendence se prosadila zejména od roku 1419, kdy papež Martin V. udělil souhlas se zrušením dormitáře u benediktinů.

Ve středověku se slovo cella používalo v kláteře v různých významech, spižírna, samostatná budova (cella hospitum, dům pro hosty) nebo i instituci (proboštství).

Literatura

• VLČEK, Pavel; SOMMER, Petr; FOLTÝN, Dušan. Encyklopedie českých klášterů. Praha: Libri, 1997. ISBN 80-85983-17-6. Heslo Cela, Dormitář, s. 711, 713. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu klášterní cela na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo cela ve Wikislovníku

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.