Lžičkovec šiškový

Lžičkovec šiškový
Lžičkovec šiškový
Vědecká klasifikace
Říše	houby (Fungi)
Oddělení	houby stopkovýtrusné (Basidiomycota)
Třída	stopkovýtrusé (basidiomycetes)
Podtřída	houby rouškaté (Agaricomycetidae)
Řád	holubinkotvaré (Russulales)
Čeleď	lžičkovcovité (Auriscalpiaceae)
Rod	lžičkovec (Auriscalpium)
Binomické jméno
Auriscalpium vulgare Gray (1821)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lžičkovec šiškový (Auriscalpium vulgare Gray 1821) je nejedlá, saprofytická houba z čeledi lžičkovcovitých.

• Hydnum auriscalpium L. (1753)
• Scutiger auriscalpium (L.) Paulet (1812)
• Pleurodon auriscalpium (L.) P.Karst. (1881)
• Leptodon auriscalpium (L.) Quél. (1886)
• Hydnum atrotomentosum Schwalb (1891)
• Auriscalpium auriscalpium (L.) Kuntze (1898)
• Auriscalpium auriscalpium (L.) Banker (1906)
• Hydnum fechtneri Velen. (1922)
• Pleurodon fechtneri (Velen.) Cejp (1928)
• Auriscalpium fechtneri (Velen.) Nikol. (1964)

Klobouk je 5–20 milimetrů široký, ledvinovitého až kruhovitého tvaru, povrch je silně ochlupený, hnědý až hnědočerný se světlejším, někdy dokonce bělavým okrajem. Staré plodnice bývají téměř černé. Hymenofor je tvořen 2–3 milimetry dlouhými ostny, u mladších plodnic světle hnědý či béžový, později šedivý. Třeň je bočně přirostlý, běžně 20–80 milimetrů vysoký, 2–3 milimetry široký. Je tmavší než klobouk, má plstnatý až štětinatý povrch, u báze bývá rozšířený. Dužnina je tuhá, kožovitá, běžně vnímaná jako nejedlá, bez chuti a bez zápachu. Učebnice z roku 1887 přesto zmiňuje, že byl lžičkovec šiškový běžnou součástí jídelníčku ve Francii a Itálii.^[2]

Výtrusy jsou téměř kulaté, 3,5–6 mikrometrů velké, bílé barvy.

Jde o poměrně hojný druh, který roste jednotlivě i po dvojicích na tlejících borových, vzácněji smrkových šiškách částečně či úplně ukrytých v půdě. Díky hnědému zbarvení je houba snadno přehlédnutelná.

Běžný druh rostoucí v mírném pásu severní polokoule, vázaný převážně na porosty borovice lesní. Vyskytuje se v Severní Americe, téměř celé Evropě a v některých částech Asie.

Díky svému relativně typickému vzhledu a umístění je záměna nepravděpodobná.

• HAGARA, Ladislav; ANTONÍN, Vladimír; BAIER, Jiří. Velký atlas hub. Praha: Ottovo nakladatelství, 2010. 432 s. ISBN 978-80-7360-334-2. Kapitola Houby nelupenaté, s. 77. 
• LAESSOE, Thomas. Houby. Překlad J. Váňa. Praha: Knižní klub, 2004. 304 s. ISBN 80-242-1194-7. Kapitola Houby s ostny, s. 234. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu lžičkovec šiškový na Wikimedia Commons
• BioLib.cz – auriscalpium vulgare (lžičkovec šiškový) [online]. BioLib.cz. Dostupné online.