Petr Grau

Petr Grau (4. dubna 1932 Hořice^[1] – 5. října 2022) byl český vysokoškolský pedagog, vodohospodář, profesor technologie vody na VŠCHT; externě vyučoval i na předních světových univerzitách.^[2]

Věnoval se zejména problematice odpadních vod.^[3] Odborně se zabýval zejména substrátovou kinetikou, populační dynamikou směsných kultur a separací suspenzí.^[4]

Petr Grau studoval Vysokou školu chemicko-technologickou (VŠCHT) v Praze, kterou úspěšně absolvoval v roce 1956. Poté v letech 1956–1960 působil jako vývojový inženýr CHEPOS Praha a v letech 1960–66 pracoval na tehdejším Ministerstvu lesního a vodního hospodářství.^[1] Mezitím v roce 1963 získal titul CSc.^[4]

Na VŠCHT se vrátil v roce 1967 jako vědecký pracovník a později působil jako odborný asistent na katedře technologie vody.^[5] V roce 1972 byl jmenován docentem pro obor technologie vody.^[1] Roku 1974 převzal po svém předchůdci profesoru Maděrovi vedení katedry technologie vody a prostředí.^[1][5] Svého času byl i prorektorem pro rozvoj školy.^[4]

V roce 1978 obdržel vědecký titul DrSc. a o rok později (1979) byl jmenován pátým profesorem technologie vody (po zakladateli oboru prof. Ferdinandu Schulzovi a profesorech Maděrovi, Hamáčkové a Kohoutovi).^[4] V té pozici zůstal až do svého odchodu do důchodu.^[1]

Kromě svého působení na domovské VŠCHT v Praze patřilo mezi jeho klíčové profesní a pedagogické aktivity externí přednášení na University of California, Berkeley a University of Adelaide v Austrálii.^[1][5]

Mimořádně rozsáhlá a významná byla jeho činnost v mezinárodních odborných společnostech, např. v International Union on Pure and Applied Chemistry (IUPAC), International Association on Clean Technology (IACT) a zejména v Mezinárodní asociaci pro vodu International Association on Water Quality IAWQ (od roku 2000 International Water Association IWA).^[1][4]

V Mezinárodní asociaci pro vodu IAWQ^[4] prof. Grau v letech 1975–1998 zastupoval Československo, resp. Česko jako člen správní rady IAWQ (člen Governing Board, později přejmenováno na Governing Assembly). V letech 1980–1985 předsedal ad hoc komisi připravující jednotnou notaci pro popis procesů biologického čištění a v letech 1988–1990 skupině specialistů pro populační dynamiku aktivovaného kalu.

V rámci IAWQ navíc zejména působil více než deset let v jejích vrcholných pozicích: člen výkonného výboru asociace (1984–1988), viceprezident (1988–1990), a poté dokonce prezident (1990–1994) této mezinárodní asociace.^[5] Ve vedení IAWQ působil i následující čtyři roky jako tzv. Immediate Past President.^[1]

Během svého působení v pozici prezidenta IAWQ navázal úzkou spolupráci mezi Stockholmským mezinárodním vodohospodářským institutem a IAWQ na rozvoji programu Stockholm Water Week (později World Water Week) a prestižní Stockholm Water Prize, udělené poprvé v roce 1991.^[5]

Zhruba deset let pracoval jako pozvaný nezávislý konzultant na projektech a řízení provozu čistíren odpadních vod v Jižní Americe, konkrétně ve velkých městech: São Paulo (22 mil. obyvatel, pět čistíren), Rio de Janeiro (Brazílie, 6 mil. obyvatel), Buenos Aires (Argentina, 13 mil. obyvatel), Santiago de Chile (Chile, Santiago Sur, 2,8 mil. obyvatel). Ve spolupráci s italskými univerzitami dosáhl značných výsledků při asanaci Benátské laguny.^[4][1]

Působil rovněž jako expert pro mezinárodní organizace, např. WHO, UNIDO, OECD, Evropskou komisi, Světovou banku. Byl také osobním poradcem švédského krále Karla XVI. Gustava.^[4][1]

Jeho konzultační služby využívaly i české firmy či města jako např. Severočeské vodovody a kanalizace. V konzultační a poradenské činnosti pokračoval také jako jednatel společnosti AquaNova International s.r.o.^[1]

Po roce 1990 výrazně pomohl svému rodnému městu, a to v době, kdy hrozila stavební uzávěra pro veškerou investiční činnost ve městě z důvodu nedostatečného zásobení vodou a současně penalizace za vypouštění nečištěné odpadní vody z čistírny, která již nedostačovala tehdejším normám.^[6] V 90. letech 20. století se tak ve výsledku zasloužil o vybudování nové čistírny odpadních vod v rodných Hořicích, která umožnila další rozvoj města.^[3]

Zajistil potřebná jednání s pracovníky Ministerstva životního prostředí ČR i Státního fondu životního prostředí ČR, koordinoval projektové práce, zajišťoval výběrové řízení na dodavatele a radil při vlastní stavbě čistírny. Současně pomáhal při stavbě nového vodojemu a při rekonstrukcích úpraven vody. Pro čistírnu se mu podařilo získat i dar od Dánského království v hodnotě 5 mil. Kč a zajistil maximální možnou dotaci od Ministerstva životního prostředí.^[6]

Poslední rozloučení proběhlo v Praze v kostele sv. Martina ve zdi.^[7]

Stal se autorem a spoluautorem 26 patentů a užitných vzorů (první patent dva roky po absolvování vysoké školy) a množství odborných publikací. Společně s W. Wesley Eckenfelderem jr. editoval monografii Activated Sludge Process Design and Control: Theory and Practice.^[1]

V roce 1989 vydal publikaci Technologie vody I.^[8]

Jeho odborná a pedagogická činnost byla v roce 1989 oceněna výroční cenou The Association of Environmental Engineering and Science Professors USA a Kanady. Získal i několik cen univerzit i cenu U. S. Army Corps of Engineers. Byl zvolen členem The International Water Academy, Oslo.^[4]

Za dlouholetou činnost ve Stockholm Water Foundation dostal čestnou cenu města Stockholmu (se stříbrným modelem Stockholmské radnice). V roce 1993 se stal držitelem zlaté medaile Australian Water and Wastewater Association AWA.^[4][5]

V roce 2017 se stal čestným občanem svých rodných Hořic.^[1][2]

Ve volném čase se věnoval automobilové rallye, jako technický expert Subaru Czech Rally Teamu přispěl k jeho úspěchům (mj. dvakrát stříbrnému v produkčních vozech na slavné Rallye Monte Carlo).^[1]