Zündapp

Tento článek není dostatečně ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.

Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.

Zündapp
Logo
Základní údaje
Právní forma	GmbH
Datum založení	1917
Datum zániku	1984
Zakladatel	Fritz Ludwig Neumeyer
Adresa sídla	Norimberk, Německo
Charakteristika firmy
Oblast činnosti	automobilový průmysl
Produkty	motocykl
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zünder-Apparatebau-Gesellschaft (společnost pro konstrukci zapalovacích zařízení), poslední název Zündapp-Werke, byl úspěšný německý výrobce motocyklů. Zanikl v roce 1984.

Firma vznikla 9. ledna 1917 v Norimberku především pro výrobu výzbroje, zejména rozbušek do dělostřeleckých granátů. Po skončení První světové války se pro ni stala výnosnou jedině výroba jednostopých vozidel.^[1]

V roce 1921 se společnost přeměnila na Zündapp Gesellschaft für den Bau von Special-Maschinen a prvním typem Z22 začala stavět praktické užitkové motocykly za rozumnou cenu. Poháněly je především jednodušší dvoudobé spalovací motory. Na konci dvacátých let byla jednou z pěti největších motocyklových továren v Evropě.

V roce 1931 zadala konstrukční kanceláři Ferdinanda Porscheho vývoj lidového vozu. Pod kódem Porsche Typ 12 pro ni roku 1932 vyvinul malý automobil, se sériovou produkcí ale nezačala.

Ve třicátých letech firma začala vyrábět motocykly se čtyřtaktním motorem vlastní konstrukce: jednoválcový vrchový DS350, dvouválcový spodový K500, čtyřválcový K800. Kromě dvoutaktů K200 nebo K350 byly i motocykly vyššího objemu vybaveny pohonem zadního kola kardanovou hřídelí, stejně jako konkurenční německý výrobce motocyklů BMW. Ten byl však prodejně úspěšnější jak v sektoru osobních automobilů, tak dodávkami těžkých motocyklů pro německou armádu.

Technickou zajímavostí je užívání půleného bronzového pouzdra na čepu klikového hřídele, které spolu s jehlovými válečky tvoří dělitelné ložisko spodní části ojnice.

Výroba zahrnovala sportovní modely s motorem boxer KS500 v letech 1936–1938, spolu s odlehčeným supersportovním modelem KKS500. Do výbavy přicházela vedle ručního řazení jeho kombinace s nožním řazením.^[2]

Pro nároky připojení sidecaru došlo v roce 1938 k mírné změně konstrukce motoru a zvýšení objemu, vznikl nejvyráběnější čtyřtakt firmy – Zündapp KS600. V roce 1938 byl vyroben 200 000. kus motocyklu Zündapp.

Od roku 1940 továrna kvůli druhé světové válce vyráběla pouze pro Wehrmacht. Přišla se silnějším strojem KS 750 do terénu výlučně s postranním vozíkem a oběma poháněnými zadními koly s diferenciálem s omezeným prokluzem. Řešení převzal a některé shodné díly používal další vojenský motocykl BMW R75. Celkem se vyrobilo téměř 18 000 modelů Zündapp KS 750.^[3]

Nálety těžce poškozená továrna začala po válce s náhradní výrobou. Zákaz výroby motocyklů nad 60 cm³ byl pro firmu v roce 1947 změněn na motocykly do 250 cm³ a pokračovala výrobou předválečných modelů. S důrazem na nízkou prodejní cenu dvoutaktů úspěšných ve 30. letech, DB200 a následně DB201. Výrobou nestačila poptávce. Nabízela širokou paletu jednostopých vozidel od jízdních kol s motorovým pohonem až po těžké motocykly.

V letech 1951 – 1958 společnost nejvíce vyráběla nákladnější pokročilé verze modelu KS600 s teleskopickou přední vidlicí a zadními kluzáky – KS601 (nejvíce ve světle zelené, nadšenci přezdívaný „Grüner Elefant“). Prodejní úspěch však měly i malé 50 cm³ motocykly nebo od roku 1953 skútr Zündapp Bella s dvoutaktním 150 nebo 200 cm³ motorem.

Brzký hospodářský vzestup i deštivá léta 1953 a 1954 přivodily odklon od cestovních motocyklů a snížení prodeje. Zündapp v roce 1957 zastavil výrobu KS601, který byl považován za příliš velký, těžký a drahý. Aby udržel výrobu, rozhodl se zahájit výrobu žádanějších minivozů jako konkurence. Neměl čas na zdlouhavý vývoj a hledal řešení zvenku. Návrhy Krobotha nebo Brutsche ale považoval za příliš jednoduché a Fuldamobil posléze za nedostatečný.

V březnu 1957 zahájila společnost výrobu minivozu Zündapp Janus na základě v lednu 1956 podepsané licence na více „kempingový“ projekt Dornier Delta, který se představil v červnu 1955.

Přepracovaný Janus uvedený na trh v červnu 1957 si zachoval obdobné zvláštnosti. Vypadal téměř stejně zepředu i zezadu, čemuž odpovídal název podle boha se dvěma tvářemi.

Vstup pasažérů umožňovala odklopná stěna jako u Isett, resp. BMW Isett nebo Heinkel Kabine. Byla ale na obou čelech – vpředu i vzadu, a znatelně větší plně čtyřmístný vůz měl dvě lavice zády k sobě.

Vnitřním prostorem mu nekonkuroval žádný podobný minivůz. Už vůbec ne sklopením lavic na manželskou postel nebo demontáží zadní s vytvořením 1,5 m² nákladového prostoru.

Sezení proti směru jízdy však dosti nevyhovovalo. Jak dětem, které jej měly využívat nejčastěji a dělalo se jim špatně,^[4] tak řidiči, který na ně příliš neviděl. Nenadchlo ani vyhlížení na vozy s posádkou vzadu či vzdalující se krajinu a ještě bez stěrače v dešti. Praktické ovšem nebylo ani při hovoru.

Hluk v interiéru ze vzduchem chlazeného ležatého 248 cm³ čtyřdobého jednoválce uprostřed vozu mezi sedačkami a podlahou byl nadměrný. ​​Údržba hůře přístupného motoru zato nesnadná. Stejně tak přístup k náhradnímu kolu vedle něj a velmi malému zavazadlovému prostoru nad ním. Poskytoval maximální výkon 14 koní a poháněl zadní kola.^[5] Nízko položený motor uprostřed vozu a kola v rozích karoserie prospěly jízdním vlastnostem a pochvalným článkům v tisku. Ovladatelnost a komfort jízdy byly proti minivozům nebývalé. I proti drtivé většině vozů střední třídy.Poměrně těžký, úzce zaměřený a motocyklovou továrnou nepříliš dobře postavený malosériový vůz se však navzdory mnoha totožným karosářským dílům prodejní cenou (3290 DM + 40 DM za topení) příliš blížil vozu nižší střední VW Brouk v základním provedení (3780 DM) a nebyl o něj velký zájem. Kupující už také začínali chtít spíše vyspělejší dvouválcové minivozy vhodnější na větší vzdálenosti jako NSU Prinz.

Inzerovaného dvouválcového motoru se Janus nedočkal, v červnu 1958 se výroba zastavila a v říjnu 1958 byla nákladně zařízená továrna prodána společnosti Bosch.

V roce 1958 firma přesídlila do menší továrny v Mnichově. Mimo motocykly se okrajově věnovala vývoji leteckých a lodních motorů i pohonu vojenské techniky (již v roce 1943 např. dodávala 703 cm³ dvoutaktní dvouválcový motor pro dálkově řízené miniaturní pásové vozidlo Goliath nesoucí nálož s trhavinou). Následoval další vývoj i vodou chlazených dvoutaktních motorů.

Motocykly Zündapp se postupně stávaly staromódní a podomácku vyrobené oproti konkurenci levnějších japonkých strojů, které zvyšovaly tržní podíl na úkor zavedených výrobců. V roce 1984 došlo k prodeji licencí a části výrobních prostředků do Xunda Motor Co., Tianjin, China a firma Zündapp zanikla.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Zündapp na Wikimedia Commons

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.