Camille Chautemps
Camille Chautemps | |
---|---|
Narození | 1. února 1885 Paříž |
Úmrtí | 1. července 1963 (ve věku 78 let) Washington, D.C. |
Povolání | politik |
Zaměstnavatel | Société nationale des chemins de fer français |
Politické strany | Parti radical valoisien Republikánská, radikální a radikálně socialistická strana |
Rodiče | Émile Chautemps |
Příbuzní | Félix Chautemps (sourozenec) |
Funkce | mayor of Tours (Tours; 1919–1925) prezident Rady ministrů (1930) prezident Rady ministrů (1933–1934) prezident Rady ministrů (1937–1938) poslanec francouzského Národního shromáždění … více na Wikidatech |
Podpis | |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Camille Chautemps (1. února 1885 Paříž – 1. července 1963 Washington) byl francouzský politik, významná osobnost francouzské třetí republiky. Třikrát se stal premiérem (1930, 1933–1934, 1937–1938). Zastával též funkci ministra spravedlnosti, ministra vnitra, ministra dopravy a místopředsedy vlády ve vládách Léona Bluma, Édouarda Daladiera a Paula Reynauda. Byl představitelem středolevé Radikální strany, v níž byl považován za jednu z hlavních postav pravicového (protisocialistického a liberálního) křídla.
Život
Vystudoval práva. V mládí byl známým amatérským hráčem ragby. Od roku 1906 byl členem zednářské lóže Velký Orient Francie, opustil svobodné zednáře v srpnu 1940 poté, co maršál Pétain přijal protizednářské nařízení. Do místní politiky vstoupil jako chráněnec svého strýce, poslance Alphonse Chautempse. Byl zvolen městským radním v Tours (1912), poté jeho starostou (1919–1925), poslancem parlamentu (1919–1934) a senátorem (1934–1940).
Jeho druhý premiérský mandát zničila Staviského aféra, která vyvolala krajně pravicové nepokoje, při jejich potlačení bylo zabito 15 lidí. Ve svém třetím premiérském období přistoupil ke znárodnění železnic a vytvořil SNCF.[1] Výrazně přispěl k právům žen, když nechal uzákonit finanční a právní nezávislost vdaných žen na manželích, umožnil jim studovat na univerzitě a otevřít si bankovní účty. Jeho vláda také zrušila zákonné ustanovení říkající, že „manžel dluží ochranu své ženě, manželka poslušnost manželovi“.
V bezvýchodné situaci po německém útoku na Francii v roce 1940 se stal jedním z prvních podporovatelů maršála Philippa Pétaina a jeho vichistického režimu.[2] S ním se ale nakonec rozešel a emigroval do Spojených států (během oficiální mise). V USA i dožil. Po druhé světové válce jej francouzský soud v nepřítomnosti odsoudil za kolaboraci s nepřítelem k pěti letům vězení.[3] V roce 1954 byl amnestován.
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Camille Chautemps na anglické Wikipedii.
- ↑ Camille Chautemps. Larousse.fr [online]. [cit. 2023-11-14]. Dostupné online. (francouzsky)
- ↑ Camille Chautemps | Radical Socialist, Prime Minister & Deputy. Britannica.com [online]. [cit. 2023-11-14]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Cinq ans de prison à M. Camille Chautemps La peine de mort pour Jacques Guérard. Le Monde.fr. 1947-03-27. Dostupné online [cit. 2023-11-14]. (francouzsky)
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Camille Chautemps na Wikimedia Commons
Premiéři Francie | ||
---|---|---|
Michel Debré (1959–1962) • Georges Pompidou (1962–1968) • Maurice Couve de Murville (1968–1969) • Jacques Chaban-Delmas (1969–1972) • Pierre Messmer (1972–1974) • Jacques Chirac (1974–1976) • Raymond Barre (1976–1981) • Pierre Mauroy (1981–1984) • Laurent Fabius (1984–1986) • Jacques Chirac (1986–1988) • Michel Rocard (1988–1991) • Édith Cressonová (1991–1992) • Pierre Bérégovoy (1992–1993) • Édouard Balladur (1993–1995) • Alain Juppé (1995–1997) • Lionel Jospin (1997–2002) • Jean-Pierre Raffarin (2002–2005) • Dominique de Villepin (2005–2007) • François Fillon (2007–2012) • Jean-Marc Ayrault (2012–2014) • Manuel Valls (2014–2016) • Bernard Cazeneuve (2016–2017) • Édouard Philippe (2017–2020) • Jean Castex (2020–2022) • Élisabeth Borneová (2022–2024) • Gabriel Attal (od 2024) |